Vyrostli jsme v prostředí, kde jsme neměli na výběr.  Neuměli jsme poznat bezpečně všechny stromy, ale věděli jsme,  který komín je nejvyšší a jakou má barvu kouř, který z něj vychází. Šeď byla naše zeleň, betonové záhony s maceškami louky a kašny jezera. Koukali jsme zasněně z mostů na řeky a vlaky, kam asi míří a jaké to tam kdesi je.  Měli jsme sny, naše představivost z tohoto nedostatku přirozeného nabírala na intenzitě a expresivitě . Djs,  jejich noční symfonie až do rána  a  dlouhé cesty  domů , kdy jsme mohli alespoň na chvíli slyšet zpěv ptáků než je přehlušil městský hluk. Své sny a představy jsme malovali na zdi,  utíkali  jsme před okolním světem a často i těmi, kteří nás za to chtěli trestat.  Vzali nám krajinu a my si za to brali město.  Naše pouto s ním je neuvěřitelně silné. Náš  prostor v něm,  jakási  mentální periferie,  je rezervace  pro naše duše.